"Zaboč tamhle vlevo a jeď pořád rovně, pak ti řeknu." Odpověděl mi s úsměvem Philip. Jeli jsme a bylo ticho. Philip měl zakloněnou hlavu a opíral si ji a tu část sedadla, jak si na ní pokládáte hlavu, aby se vám krk neohýbal dozadu. Usmíval se. Paprsky slunce mu přejížděli přes obličej. Vypadal tak klidně a vyrovnaně, ale mně vrtala hlavou jedna otázka.
"Philipe.." rozbořila sem ticho "..co bys dělal kdybych tě včera odmítla?" vypadlo ze mě. Philip se pomalu probíral.
"No, víš, o tom jsem nepřemíšlel, šel jsem rovnou do akce, můj instinkt a moje intuice mi napovídali, že teď je ta správná chvíle. A tak jsem to zkusil a doufal jsem, že mě můj poklad nezklame." odpověděl s andělským výrazem na tváři. Nechala jsem to být a dál jsem se soutředila na jízdu. Pod Philipovými pokyny jsme dojeli k němu domů. Měli veliký dům se zahradou a na ní pobíhala malá fenka June. Dům byl ve světle oranžovém, spíše béžovém odstínu s hnědou střechou. Až moc nápadně se podobal tomu našemu. Než jsme vešli dovnitř, zeptele jsem se Philipa: "Je někdo doma?" nechtěla jsem se seznamovat hned první den jako musel Philip s mým tátou.















