Sen byl tak sladký. Jako cukrová vata, nebo moc pocukrovaná krupicová kaše, i když k té sem to moc přirovnávat nechtěla, protože po ní je vám akorát blbě.
"Mami, proč si odešla? Tak moc bych tě potřebovala. Jsem bez tebe jiná, osamělá, táta spoustu věcí nechápe, i když se snaží." Zeptala jsem se zoufale.
"Holčičko, uvidíš, že časem na to přijdeš, já jsem přeci pořád tady a ty se za chvilku ocitneš u mě." Řekla tajemně.
V tu chvíli jsem se probudila uplně vyděšená. Jak tohle myslela?! Co když mě někdo zabije, co když umřu? Řekla to tak zvláštně.. Chtěla bych za ní, ale živá. Koukla jsem se na budík, bylo 5.24. Bože za hodinu mám vstávat, nemá cenu usínat. Šla jsem na internet a pátrala jsem. "Talisman, Columbia". A nic. Ta věc jako by na sobě měla spleť pavučin, které obsahují různé záhady a nechtěly ukázat příběh toho přívěsku. Prosím, no ták. Potřebovala bych aby se mi ozvala ta paní z obchodu, peníze nejsou k zahození a já jsem si jistá, že to není prostě jenom obchod, ale že to místo je s něčím pojené. Možná se stihnu po škole skočit tam, ale dneska mám ...
Fyziku, Frájinu, Angličtinu, Laborky, Biologii, Tělocvik, Nauka o paranormálních jevech (?!), volitelnou mám španělštinu. Jasně, já vim že každá škola má něco, ale v povinných předmětech tohle. Kdyby dneska platilo staré kladivo na Čarodějnice odvedli by odsud tim pádem všechny určitelky a polovinu studentek. Třeba se tady stalo něco hrůzostrašnýho a ve smyslu ironie je naše škola založená přímo tady s timhle "komickym" předmětem.
Ačkoliv jsem si myslela, že den se povleče, nebyla to tak uplně pravda. Vládla hustá atmostféra, která by se dala krájet, všichni studenti jako by se na něco těšili, ale přitom se nic nedělo. Učitelé měli přísný výraz a chodili se zdvyženou hlavou a moudře na nás pokyvovali. Už při fyzice, když jsem sotva dosedala do lavice přišla profesorka Hilfiegrová se zadumaným výrazem a s předstraným klidem prohlásila, že musí něco vyřešit a máme volnou hodinu. V tu chvíli se ke mně z jeho lavice otočil zubící se Philip, pomalu se zvedal, že pujde za mnou, ale ještě než stihnul udělat tři kroky předběhl ho Jacob. Usmál se na mě, jako by jsem byla exemplář holky, co v životě neviděl.
"Ahoj, tak co? Zapadáš? A co učitelé sedí ti? A kluci, zvou tě na rande?" Vychrlil na mě všechny otázky, ale poslední zdůraznil a přitom zjemnil a zeptal se zaraženě.
"No, pomalu si se netrefefil ani do jednoho". Namítla jsem. "Zapadla jsem jako tichá ovce, učitelé jsou zvláštní, musim je ještě líp poznat a kluci? Myslíš že černou ovcí stáda, která se drží stranou někdo pujde?" Hodila jsem na něj ironický pohled.
"Promiň, mělo mi to dojít."
Dost hnusně jsem se naněj podívala s vyčítavostí v očích, v tu chvíli ho nakoplo to, co řekl.
"Ježiš promiň, já to tak vážně nemyslel, chtěl jsem tim říct, že ty černá ovce být nemusíš, jde přeci hlavně o to jaká jsi a o tvoje chování a ne o to, jakou si myslíš že máš být, aby tě nikdo tady neodsoudil, všichni jsme nějaká osobnost. Teda až na toho od nás." A směšně se podíval na Philipa. Na jeho věk mi tenhle monolog přišel docela slušný, ale Philipa mi bylo dost líto.
"Mně přijde Philip fajn, je na mě asi nejhodnější ze všech prozatím."
"Aha, tak to abysme to změnili, hm?" Jacob mě sjel očima a svůdně se usmál.
"Co takhle dát večer kino?"
"No, tvoje nabídka je milá."
"Takže pujdeš?" Zeptal se nadšeně.
"Jo, jasně ráda."
V tu chvíli zazvonilo. Copak nebude Bonita žárlit? Copak s ní už není? Co ho to popadlo? Třeba se jenom rozešli a já jsem jeho trucbuchta. Taková ta holka, kvuli který bude Bonita na něj žárlit. Den utekl rychle, ale se všemi se něco dělo. Philipa jsem během dne už nezastihla abych se ho zeptala na to, jak to je. Místo toho jsem se pomalu přibližovala k hodině nauky o paranormálních jevech. Nevěřili byste jaké to bylo. Prozatím jsme se tak bavili obecně, co si kdo o různých věcech myslíme. Učivo je rozdělené po měsících. Pamatuju si, že je tam UFO, čarodějnictví, napřirozené schopnosti, nauka o talismanech, legendy, slavné osobnosti v tomto "oboru", čtení z ruky, vykládání karet.. Myslim že další témata mi unikly, ale nedovede si představit, jak se těšim na další hodinu. Když jsem šla na španělštinu zazvonil mi mobil. Na displeji se ukázalo skryté číslo. Kdo mi to asi volá? Přemýšlela jsem jestli to mám zvednout.
"Haló? Tady Cloe."
"Ahoj, to jsem já, Viktorie, volám ti přímo z butiku."
"Co byste potřebovala? Už jste si to rozmyslela?"
"Ano, přijď hned dneska po škole zaučím tě a už si to můžeš vyz..."
"Bože, promiňtě zvoní, přijdu pozdě na španělštinu, po škole jsem u vás, nashle."
Típla jsem mobil a utíkala na hodinu.

















Nejdříve chci pochválit tu hezkou jasnou fotografii. A ááá, už to začíná, už se to začíná pomalu rýsovat. Jen do toho a nikoho nešetři. :-)♥