Ahoj. Jmenuju se Cloe. Je mi 17 a právě sem natoupila na střední školu Madame Forx's v Brightonu. Tahle škola nemá zrovna valnou pověst. Několik studentů se tady záhadně stratilo, jenže to mě sem láká. Ne, že bych chtěla zmizet, to ne, ale prostě jen si myslím že nezmizeli jen tak a řešení prostě najdu. Jsem dost cílevědomá, jenže měnění škol, ze mě udělalo obrněného samotáře. Jediné, co ve mně umí vyvolat moje pocity i přes moji povahu je dost velká intuice a přeci jen, když za mnou někdo přijde, umím být milá. Jsem asi příliš opatrná. Nikdy jsem nebyla zrovna sebevědomá, nemám být na co pyšná. Mám delší hnědé vlasy, které se lehce vlní, pokud je vlhko a nejradši na nich mám svojí patku. Velké modré oči si nahoře rámuju černým kajalem a nos s mojí někdy nedokonalou pletí si pudruju. Obyčejná puberťačka, ne zrovna něčím vyjímečná. Že bych byla kost a kůže, no na to si zrovna taky moc stěžovat nemůžu, křivky mám, ale na pár místech bych si docela ubrala, ale třeba na prsou přidala. Docela mindrák. Většinou ale díky tomuhle zapadnu, ničím nevynikám a mým pravidlem je nehlásit se o hodinách. Ale moje nostalgie končí. Stojím před školou a přemýslím, ostatní na mě koukaj jako na blázna. Škola je nechutně zorganizovaná. Abych to upřesnila, myslela jsem, že je zorganizovaná na skupinky, co se týče studentů. Když se rozhlídnete, tak vidíte gothiky, ekomaniaky, umělecky zaměřené, šprty, roztleskávačky, žurnalisty, počítačový hekry, vědátory a dostala mě poslední skupinka lidí, kterou jsem viděla. Byla něčím zajímavá. Koukala na mě vyšší blondýnka s velikýma modrýma očima. Měla jemňonký obličej, rovnátka a svůdný pohled. Co krok, to pohled kluka. Strhávala na sebe pozornost už jenom tím, že existovala. Za ruku jí vedl kluk, který se podobal jejímu šarmu. Měl taky modré oči (To jsou tu všichni modrooký?!), brunet lesklé vlasy jako Zac Efron (Takhle krásný a lesklý vlasy, jsem viděla u kluka poprvé!) a nejspíš nejnovější modely podzimní kolekce, kterou byly nacpaný všechny obchody. Mezi další členy jejich party patřili... Moment, já vážně řekla jejich party. Vířilo z nich charisma a respekt.

(oddělovač z blogu - uplift.blog.cz)
Uplně mě to pohltilo. Zarazilo mě, že jsou ode mě daleko a přitom je vidím tak blízko. Věděla sem jak přesně vypadají, jaké mají oči, ale nedokázala jsem odhadnout, čeho budou schopní. No, teď už si dám pozor na jazyk. Mezi další členy téhle skupinky patřila slečna s kratšími a hodně tmavně hnědými vlasy, nenazvala bych to mikádem, ale dost se to tomu podobalo. Měla vysokou postavu a slušně vyvynuté svaly. Zřejmě sportovkyně. Na sobě dlouhý hnědý svetr a růžové džíny. Její nohy byly obuté mými ne příliš oblíbenými crocsy. Vedle ní stál mladík se zvláštní barvou vlasů. Nedalo se určit, jestli zrzavou, nebo blonďatou, oči mu rámovaly brýle, které mu kupodivu slušely. Vypadal jako dobře zasponzoravný rodičema, soudě podle jeho oblečení. Posledním členem byl ne zrovna milý kluk k ošklivým slečnám. Byl docela vysoký a hubený. Měl hnědé, rozčepířené vlasy a sálal z něj temperament, který využíval v neprospěch lidí. Dělal jim naschvály. Za tu dobu co jsem stála na nádvoří už stačil asi čtyřem slečnám podrazit nohy. Skupinka lidí mě zaměřila a zamířila ke mně.
" Ty jsi tady nová? " Zeptala se mě blondýnka.
" Jo jsem, popravdě se divím, že jsem přijatá, ale už se tak stalo. " (Pokusila jsem se o vtip a nesměle se usmála.)
Blondýnka jakoby mě neslyšela pokračovala ve svém monologu. " Já jsem Bonita. Právě jsem ve třeťáku a jsem předsedkyní studentů. Organizuju to tady a šla jsem za tebou, abych ti podala plán a pomohla ti se tady vyznat. "
" Aha, děkuju." Odpověděla jsem stroze.
" Jo mimochodem, tohle je Jacob. " Pohodila hlavou směrem ke klukovi co si mě sjížděl pohledem, zatímco jí pořád držel za ruku. " Ahoj, kdyby si cokoliv potřebovala, obrať se klidně i na mě. " Zazubil se.
" No moc se nepředři. " Ušklíbla se Bonita a pokračovala dál. Ukázala na tu s krátkými vlasy. " Tohle je Avril. Původem francouzska, zůstal jí přízvuk, ale neupozorňuj jí na to, nemá to ráda a je celkem od rány, pokud si tě oblíbí, tak si na téhle škole za vodou, ale ty stejně budeš patřit do jiné skupiny. "
Bonita to řekla tak sebejistě, až z ní šel strach. Avril se jen ušklíbla, ale přišlo mi to jako letmý úsměv.
Mladík s neurčitou barvou vlasů, jak jsem ho doposud nazývala, se jmenoval Marcus. Sám se mi představil a jako jediný ke mě napřáhl ruku a přátelsky jsme si s nimi potřásli. Poslední a nepředstavý nebyl už mezi jejich hloučkem, ale provokoval další lidi. Bonita si toho všimla a jen nad tím mávla rukou. " Tohle je Philip. Dávej si na něj pozor. Jakmile jsi bez smyslu pro humor, jako většinu na týhle škole, jsi ztracená. Teď mi o sobě něco řekni, co ráda děláš, jaká jsi a já tě někam přidělím. "
Nevěděla jsem co budu děkat, já přece zatím nechtěla nikam patřit a někam se dělit, chtěla sem být normální středoškolačkou a pomalu se rozhlížet po škole, zjistit co mě vlastě zajmá a kde se můžu blýsknout. Zkusím jí to opatrně říct. " Promiň, jenže já nechci zatím nikam patřit, jenom se tu porozhlídnu a časem si vyberu sama. "
" Můj systém ti v tom ale pomůže. " Dodala důrazně.
Už jsem byla docela i rozlobená. " Ne děkuju. " Řekla jsem to výrazně, ale přitom bojácně. Obešla jsem celou Bonitinu skupinku a cítila jsem jak mi její oči propalují záda.

















Dost dobrý! Přímo úžasný! Určitě budu číst...